Nord Stream: Přinese Evropě stabilní dodávky plynu?

Jak to bylo ve staré Evropě

V roce 1997 spolu Finsko (společnost Neste) a Rusko (Gazprom) založili North Transgas, což byl projekt, který měl přes Baltské moře do oblasti severního Německa přivést zemní plyn z Ruska. Proč ovšem zrovna Rusko a Gazprom? Jelikož se v oblasti Sibiře nachází největší naleziště zemního plynu na světě, který má zároveň nejvyšší kvalitu. Samozřejmě, že existují i další státy, které ve velkém zemní plyn těží, ale jeho složení je rozdílné a zdaleka nepokrývají veškerou poptávku. Jde zejména o Norsko a Alžírsko, kteří jsou druhým a třetím největším dovozcem plynu do Evropy.

V roce 2005 se věci hnuly o krok dál a kancléř Gerhard Schröder s prezidentem Vladimirem Putinem představili novou vizi plynovodu Nord Stream. Od tohoto roku se ovšem názory Evropy na přímé spojení Německa s Ruskem značně separují. Plynovod totiž naprosto míjí Pobaltské státy a Polsko, což se těmto členům Evropské unie dlouhodobě nelíbí a označují Nord Stream jako geopolitický nástroj Ruska pro vliv v Evropě.

Krize a začátek stavby

Ke smůle Polska a Pobaltí ovšem v roce 2009 během českého předsednictví EU nastává dobře známá krize s přívodem zemního plynu do Evropy přes Ukrajinu, repsektive její druhá fáze z let 2005-2006. Rusko se kvůli nevyřešeným dlouholetým sporům s Ukrajinou o ceně plynu a následnému dluhu rozhodlo dodávky plynu pro svého souseda odstřihnout, jenže tím odstřihlo i značnou část Evropy (především Rumunsko, Řecko, Makedonii, Bulharsko, Srbsko a Chorvatsko).

Následně přestal tlak v plynovodu klesat na Slovensku, v Polsku a Maďarsku. Česká republika v celé záležitosti sloužila jako významný mediátor, který se ve spolupráci se subjekty EU snažil razantně docílit dohody mezi oběma stranami. Dokonce nabídlo konkrétní řešení problému a zprvu to vypadalo, že se krize urovná. Taktickým krokem při vyjednávání přitom bylo také zapojení dalšího velkého hráče – Norska.

Ke konci krize ovšem docházelo k odmítání podepsaných smluv ruskou stranou, což snahy České republiky a EU degradovalo a tak došlo k jejich rezignaci. Jeden z faktorů byl také fakt, že sama EU nedokázala efektivně ve věci reagovat a celý spor, včetně konečného řešení, tak závisel na dohodě mezi Ruskem a Ukrajinou. A to i přesto, že se do situace v závěru vložili samostatně i premiéři ohrožených zemí – Slovenska, Moldavska a Bulharska, kteří se vydali jednat do Moskvy.

(Zdroj: Karolína Blinková, bakalářská práce: Role českého předsednictví při řešení plynové krize v lednu 2009. Masarykova univerzita).

Krize nakonec skončila dohodou mezi Ruskem a Ukrajinou ještě v témže roce, ovšem její následky zapříčinily rozsáhlou diskuzi nad energetickou soběstačností Evropy. Plynovod Nord Stream, který měl dodávky plynu pro západní Evropu (zejména Německo, Dánsko, Nizozemí, Belgii, Francii a Velkou Británii) odklonit z prostoru Ukrajiny, získal do roku 2010 zelenou ve výsostných vodách skandinávských zemí a také půjčku 3,9 miliard eur od celkem 26 bank. Tato částka ovšem tvořila jen 70% nákladů na první fázi, o zbytek (800 milionů eur) se postaralo konsorcium podílníků.

Budoucnost zemního plynu na starém kontinentu

Vývoj spotřeby plynu u ekonomických leaderů Evropské unie naznačuje ne příliš růžovou budoucnost. Zejména díky environmentálním trendům a energetické účinnosti, které do popředí tlačí obnovitelné zdroje, čímž klesá i spotřeba plynu. S tím nakonec počítá i Gazprom, který se snaží postupně pronikat na východní, ale i americký trh, aby se tak odpojil od závislosti na Evropě, která momentálně spotřebuje 459 miliard m³ plynu ročně.

Podíl dodávek plynu v Evropě při spotřebě téměř 500 miliard m³ ročně.

Zdroj: www.infografiky.ihned.cz

Česká republika a projekt Nabucco

Česko se k plynovodu Nord Stream zdaleka nestaví jednoznačně. Vlády si již dlouhodobě po zkušenostech se zmíněnou krizí uvědomují, že závislost na jednom dodavateli není zcela ideální a může ohrozit bezpečnost země. Velká podpora Nord Streamu ze strany západní Evropy se nám tedy nejeví příliš strategicky a existuje obava z neúspěchu jiného projektu – plynovodu Nabucco, jehož realizace byla sjednána v Ankaře v krizovém roce 2009.

Nabucco má přivést přes 30 miliard m³ plynu z oblasti Kaspického moře a to přes Írán, Ázerbajdžán, Gruzii, Turecko a Balkán do centrály v Rakousku, odkud dále poputuje například do ČR. Už od roku 2011 ovšem dochází k zásadním problémům, které spočívají v odchodu významných hráčů z konsorcia. Nejdříve to byl Ázerbajdžán, následovalo Maďarsko a společnost MOL, která u nás provozuje síť čerpacích stanic, a dále i německá RWE. S ohledem na celkem jasné směřování Evropy směrem k Nord Streamu je tedy Nabucco ve velkém ohrožení. Nepřidává tomu ani současná napjatá geopolitická situace v Turecku, které se vůči Evropě staví do ofenzívy a čelí sankcím kvůli zásahům vojenských plavidel ve Středozemním moři.

Další zajímavou vidinou je zcela nový projekt EastMed za 6 miliard eur, který byl schválen v Athénách začátkem roku 2020 a chce vést plyn z oblasti Izraele přes Kypr do Řecka, Itálie a dalších částí Evropy. Díky tomu by se otevřela zcel nová cesta, opět bez vlivu Ruska, ale tentokrát i Turecka.