Blending s 10 % vodíku funguje

Na blendig se ještě před několika málo lety pohlíželo jako na teoretickou možnost. Už i v České republice ale nyní máme za sebou úspěšný provozní test. Projekt v Hranicích u Aše, kde se do veřejné distribuční sítě vůbec poprvé v zemi dostal obnovitelný vodík, je tak možno považovat za skutečný milník v oboru.

Blending ve zkušebním textu obstál

Skupina GasNet v Hranicích u Aše zahájila pravidelnou distribuci směsi zemního plynu a vodíku a navázala tak na zkušební provoz z předchozí topné sezóny. Zemní plyn s desetiprocentní příměsí vodíku využívá přibližně 360 odběrných míst. Vodík z obnovitelných zdrojů se zde zároveň vyrábí, takže projekt neslouží jen jako technická ukázka, ale i jako model lokálního propojení výroby, distribuce a spotřeby energie.

Blending tak už není jen laboratorním nebo akademickým tématem, ale má potenciál i jako možná součást energetické strategie. Tomu napomohla novela energetického zákona účinná od 1. ledna 2024, jež vodík zařadila mezi plyny, které lze distribuovat plynárenskou soustavou. Tím se otevřela cesta pro první reálné projekty a také pro navazující investice. GasNet uvádí, že jeho distribuční soustava je připravena až na dvacetiprocentní podíl vodíku ve směsi se zemním plynem.

Na evropské úrovni se rozvíjí nový legislativní a technologický rámec pro trh s obnovitelnými a dekarbonizovanými plyny. Evropská unie s vodíkem počítá, ale u přimíchávání postupuje opatrně. Přeshraničně se prosazuje velmi nízký limit, aby rozdílné složení plynu nekomplikovalo obchod a provoz mezi členskými státy.

Výhody blendigu

Nejčastěji zmiňovanou výhodou blendingu je možnost využít stávající plynárenskou infrastrukturu. Místo čekání na rozsáhlou výstavbu samostatných vodíkových sítí lze začít s nižším podílem vodíku v potrubí, které už existuje. To výrazně zkracuje dobu mezi výrobou zeleného vodíku a jeho reálným využitím. Podpoří se odbyt pro nové elektrolyzéry a pro lokální výrobce, kteří by jinak obtížně hledali okamžitého zákazníka. V praxi tedy blending funguje jako přechodový most: umožní rozběh trhu, aniž by bylo nutné mít vybudovanou kompletní vodíkovou ekonomiku.

Druhou výhodou je ekologický efekt, byť není tak velký, jak by se mohlo na první pohled zdát. Každé nahrazení části zemního plynu obnovitelným vodíkem snižuje podíl fosilního paliva ve směsi a může snížit emise při spalování. Piloty potvrzují, že v určitých lokalitách může směs fungovat bez potíží i v běžném provozu domácností a menších podniků. Právě to ukázala jak zkušenost z Hranic u Aše, tak i dřívější zahraniční testy, například v Německu. Výhodou je tedy i to, že přimíchávání přináší cenné provozní zkušenosti: ověřují se materiály, měření, regulace, spalování i chování spotřebičů v reálných zimních podmínkách.

Třetí výhodou je strategický rozměr. Pokud se vodík vyrábí lokálně z obnovitelných zdrojů, může blending posilovat energetickou soběstačnost regionu a částečně snižovat závislost na dovážených fosilních palivech. To je argument, který v posledních letech získal na váze i kvůli cenovým šokům a geopolitickým rizikům. Zvlášť v regionech, kde vznikají větrné nebo solární projekty s přebytky výroby, může být výroba vodíku jedním ze způsobů, jak energii smysluplně využít a uložit do plynárenského systému. Blending tak představuje nové využití pro plynárenskou infrastrukturu v době energetické transformace.

Nevýhody využití vodíku v příměsi se zemním plynem

Bending je v Evropě chápán spíše jako přechodné než cílové řešení. Největší problém je v tom, že objemové procento vodíku neodpovídá stejnému energetickému ani emisnímu efektu. Vodík má výrazně nižší energetickou hustotu než zemní plyn, takže například dvacetiprocentní příměs objemově nepřináší dvacetiprocentní snížení emisí. Studie Fraunhoferova institutu upozorňují, že i při dvacetiprocentním blendu může reálná úspora skleníkových plynů odpovídat jen zhruba šesti až sedmi procentům. Z toho plyne nepříjemná otázka, zda není vzácný zelený vodík účelnější využít přímo tam, kde nemá adekvátní náhradu, například v chemickém průmyslu, ocelářství nebo v části těžké dopravy.

Druhým limitem jsou technické a regulační rozdíly. Nízkoobjemové příměsi mohou být v některých distribučních soustavách zvládnutelné bez zásadních úprav, ale s rostoucím podílem vodíku rychle přibývají nároky na měření, kompresi, materiály, ventily, analyzátory i na samotné koncové technologie. Průmysloví odběratelé mohou mít přísnější požadavky na kvalitu plynu než běžné domácnosti a přeshraniční propojení mezi státy vyžaduje přesnou harmonizaci parametrů. Proto Evropská unie tlačí na opatrný režim u přeshraničních toků a nechce připustit situaci, kdy by si každý stát nastavil své limity. To, co dobře funguje v jedné uzavřené lokální síti, nemusí být snadno přenositelné do rozsáhlé mezinárodně propojené soustavy.

Třetí nevýhodou je ekonomické hledisko. Blendig může na první pohled vypadat jako levná cesta, protože využívá stávající síť, jenže s vyšším podílem vodíku rostou jak investiční, tak provozní náklady. Zelený vodík je navíc stále drahý a jeho plošné využívání v plynárenské síti by mohlo zvýšit koncové ceny plynu pro část spotřebitelů. Pokud by se z přechodového řešení stal dlouhodobý model bez jasné prioritizace, hrozilo by, že se cenný bezemisní plyn „rozpustí“ v široké síti s omezeným efektem, místo aby směřoval do odvětví, kde přináší větší přidanou hodnotu. I proto řada evropských projektů dochází k závěru, že blending je užitečný hlavně v začátku, ale dlouhodobě má větší smysl budovat samostatné vodíkové koridory a cíleně zásobovat sektory, které vodík skutečně potřebují.

Celkový obrázek je tedy poměrně jasný. Přimíchávání vodíku do zemního plynu představuje reálný a užitečný mezikrok, který může pomoci rozjet trh, otestovat infrastrukturu, využít lokální obnovitelné zdroje a postupně snižovat emise bez okamžitého převratu v celé energetice. Nejde ale ani o univerzální odpověď ani o konečný cíl.

Český projekt v Hranicích u Aše ukazuje, že za vhodných podmínek může blending technicky fungovat a že Česko se v této oblasti skutečně posouvá. Evropská debata však zároveň připomíná, že emisní přínos je omezený, ekonomika není vždy přesvědčivá a pro rozsáhlejší nasazení bude rozhodující, kde má vodík největší smysl. Jinými slovy: vodík v plynovodech už není pouhá budoucnost, ale ani jednoduché univerzální řešení. Je to především most mezi dnešním fosilním systémem a budoucí, mnohem cílenější vodíkovou infrastrukturou.

Autor: Redakce