Dovoz plynu mimo Hormuz 2.0?

Konflikt v Perském zálivu znovu připomněl, jak křehká je globální logistika surovin využívající problematická „úzká hrdla.“ Úžina Hormuz byla po desetiletí nejlogičtější a zároveň nejméně nákladnou cestou pro dovoz plynu, ropy a dalších komodit z oblasti na světové trhy. I když je námořní přeprava s využitím obřích tankerů obvykle ekonomicky výhodná, stačí lokální bezpečnostní otřes a z „nejlevnějšího“ řešení se stane trasa s nejvyšší rizikovou přirážkou.

Ani dovoz plynu a ropy potrubím přitom není bez rizika, zvlášť v éře dronů a naváděných střel. Přesto myšlenka obejít Hormuz po zemi získává u zainteresovaných vlád i exportérů stále více podpory. Kromě toho, jak a kudy vést potrubí nebo železniční tratě, je potřeba rovněž vyřešit, kdo bude schopný takové stavby financovat, realizovat, chránit a politicky i fakticky udržet při životě. Míra zranitelnosti jednotlivých zemí Perského zálivu je totiž různá – Kuvajt, Irák, Bahrajn a Katar jsou na svobodné plavbě Hormuzem doslova existenčně závislé, zatímco Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty už dnes disponují potrubními alternativami, byť ztracenou kapacitu nahrazují jen částečně.

Dovoz plynu a ropy se liší

Export zemního plynu z Perského zálivu z velké části probíhá ve zkapalněné formě LNG, kterou nelze přímo vtláčet do potrubí, nejprve je nutné opětovné zplynění. Pokud by se měly budovat nové plynovody, jde o dlouhodobý projekt závislý na politické shodě, trase, kontraktech a technické kompatibilitě. V regionu přitom máme příklad, jak mohou být už existující plynovodní systémy citlivé na bezpečnostní situaci. Plynovod Arab Gas Pipeline (Egypt → Jordánsko → Sýrie → Libanon) formálně představuje spojení využitelné pro dovoz plynu, v praxi je ale jeho provoz dlouhodobě komplikovaný proměnlivou situací v oblasti.

Případnou alternativu pro ropu může nabídnout Saúdská Arábie. East–West Pipeline vede z východních ropných oblastí přes celý Arabský poloostrov do přístavu Janbú v Rudém moři. S délkou kolem 1 200 kilometrů představuje infrastrukturní páteř, která umožňuje vyvézt část ropy mimo Perský záliv bez nutnosti proplout Hormuzem. Jeho limity se pohybují v řádech několika milionů barelů denně, jenže potrubí samo o sobě nestačí. Limitem může být kapacita terminálů, schopnost rychle nakládat ropu a zejména bezpečnost následné plavby Rudým mořem.

Druhou trasu vybudovaly Spojené arabské emiráty, ropovod Habshan–Fujairah (ADCOP) míří do přístavu Fudžajra v Ománském zálivu, tedy za Hormuz. V porovnání se saúdským koridorem je kratší, ale Fudžajra je bodem, kde se sbíhá exportní infrastruktura, a právě taková místa jsou v krizových scénářích typickým cílem útoku. Pokud by byl ohrožen terminál, zásobníky nebo související logistika, část objížďky se rázem stane jen teoretickou možností.

Rizika jsou i mimo Hormuz

Vynechání Hormuzu bohužel neznamená konec problémů, jen přesun rizika jinam. Dovoz plynu a ropy po moři kolem Jemenu přes Bab al‑Mandab může být rovněž nebezpečný. Zejména strategický prostor mezi Rudým mořem a Adenským zálivem naproti Džibutsku a Eritreji. I když se část ropy vyvede potrubím k Rudému moři, stále ji čeká plavba, která může být v případě eskalace podobně riskantní jako samotný Hormuz.

V situaci, kdy je problematická nejen úžina Hormuz, ale i část námořních tras v Rudém moři, získávají na významu možnosti propojující Rudé moře se Středomořím, jako je egyptský ropovod SUMED (Ain Soukhna → Sidi Kerir). Jakmile by se ropa dostala k Rudému moří (například přes Janbú), může být přepravena na středomořské pobřeží bez nutnosti absolvovat celou tankerovou trasu. Posloužit může také izraelský koridor Ejlat–Aškelon (EAPC), který propojuje severní cíp Rudého moře se Středomořím.

Kdysi dokonce existovalo potrubí z Iráku až do Haify, nyní už nefunkční. Znamenal by projekt na jeho obnovu integraci Izraele do regionálního systému, nebo by naopak musel být touto integrací předem podmíněn? V kontextu současného napětí je zřejmé, že infrastruktura není jen technickou záležitostí, ale i testem politické architektury regionu. Alternativy pro dovoz plynu a ropy jsou politicky i bezpečnostně citlivé a jejich využití vždy bude podmíněnou příslušnou regionální dohodou a ochotou nést rizika.

Ohromné náklady, nejistý výsledek

Jestliže bude Hormuz nespolehlivý dlouhodobě, tlak na budování nových tras pro dovoz plynu a ropy poroste. Kromě plynovodů a ropovodů samotných to bude i železnice, přístavy a překladiště, které umožní kombinovat různé typy přepravy. Každý takový projekt je náročný na čas, kapitál i koordinaci. A navíc platí, že infrastruktura na souši není automaticky bezpečnější než lodní doprava. Potrubí, čerpací stanice, sklady i překladiště lze rovněž ohrozit – někdy dokonce snáze než pohyblivé cíle na moři.

Proto se diskutuje nejen o trasách, ale i o odpovědnosti za jejich provoz a bezpečnost. U přeshraničních projektů jsou nutné mezivládní dohody řešící mimo jiné vlastnická práva, tranzitní tarify a mechanismy vypořádání případných sporů. Zcela zásadní je bezpečnostní režim: kdo bude chránit dlouhé úseky vedené řídce osídleným územím, jak zajistit obranu například proti dronům, jaká bude kybernetická bezpečnost řídicích systémů. A v neposlední řadě je tu financování a pojištění – bez státních garancí a politické stability bývá soukromý kapitál drahý nebo nedostupný.

Paradoxem krizové logistiky je možnost, že návrat k Hormuzu bude nakonec nejlevnější variantou. Při stabilizaci režimu průjezdu tankerů, ať už s využitím nějaké formy mýtného nebo eskortních plaveb, mohou exportéři dojít k závěru, že i přes vysoké pojistné a další náklady bude dovoz plynu a ropy po moři pořád stát méně než přesměrování surovin přes poušť, terminály a další zařízení. Nejistota ohledně dalšího vývoj tak výrazně ztěžuje až znemožňuje dospět k realistické kalkulaci investic pro uvažovaná řešení.

Sílí pozice nových hráčů

Nad technickými úvahami o trasách a kapacitách se vznáší další otázka: nezmění současné dění samotný osud ropy a plynu z Perského zálivu? Částečná změna už nastala, obchodníci více spoléhají na dovoz plynu a ropy z jiných částí světa od střední Asie a Afriky až po Ameriku, silnou pozici má i evropské Norsko. Krize v klíčovém exportním uzlu posiluje motivaci diverzifikovat dodávky a snižovat závislost na jednom směru.

A důležitý je i faktor důvěry. Pokud převládne dojem, že fosilní paliva z regionu jsou trvale spojena s nepředvídatelnou bezpečnostní přirážkou, může to urychlit rozhodnutí obrátit se prostě jinam. Ať už se dříve či později prosadí jakékoli trasy, dovoz plynu a ropy z Perského zálivu nebude jako dřív. Součástí predikcí, kolik plynu a ropy je možné vytěžit, už navždy bude i otázka, zda se komodity podaří z oblasti bezpečně dostat.

Autor: Redakce