Uhlí v energetice 2.0

Ještě donedávna to vypadalo, že uhlí jako palivu v Evropě odzvonilo. Konec uhlí v energetice měl jasně daný časový rámec. Německo přijalo zákon o ukončení výroby elektřiny z uhlí nejpozději do roku 2038, některé regiony ambiciózně počítaly už s rokem 2030. Česká republika se uhlí v energetice chtěla zbavit do roku 2033.

Současná realita ale ukazuje, že energetická transformace není pouze politickým rozhodnutím, ale především technickým, ekonomickým a geopolitickým problémem, který nemá snadné řešení. Události posledních měsíců připomněly, proč uhlí v energetice stále zůstává, a že jeho role v systému je zatím natolik nezastupitelná, že v energetickém mix může setrvat mnohem déle, než se původně předpokládalo.

Stabilita versus závislost na počasí

Podíl obnovitelných zdrojů energie (OZE) v energetickém mixu zažívá v Evropě rekordní růst. V Německu v roce 2025 OZE zajistily téměř 56 % čisté veřejné výroby elektřiny a fotovoltaika poprvé předstihla lignit. Přesto náš severní soused stále vyrábí významnou část elektřiny z uhlí a plynu. Důvod není ideologický, ale technický. Větrné a solární elektrárny jsou závislé na počasí a jejich výrobu nelze zapnout nebo zvýšit podle okamžité potřeby. Když nefouká a nesvítí, musí jejich výkon nahradit jiné zdroje.

Uhlí v energetice tak pořád ještě musí zůstat. Hlavní výhoda uhelných elektráren spočívá v tom, že jsou schopny poskytovat stabilní a předvídatelný výkon bez ohledu na meteorologické podmínky. Přestože nejsou tak flexibilní jako plynové elektrárny, představují významnou oporu elektrizační soustavy zejména v zimních měsících. Bundesnetzagentur (Spolkový úřad pro dohled nad německou elektroenergetikou a plynárenstvím) navíc letos zvýšil požadavek na síťovou rezervu pro zimu 2026/2027 na více než 7,4 GW, což ukazuje, že ani soustava s vysokým podílem OZE se bez záložních výkonových kapacit neobejde.

Německo původně předpokládalo, že tuto stabilizační roli převezmou nové plynové elektrárny. Výstavba plánovaných zdrojů se však zpožďuje a některé aukce na jejich podporu podle původního harmonogramu ani nezačaly. To je jeden z důvodů, proč se stále častěji objevují pochybnosti o reálnosti odchodu od uhlí v některých regionech už v roce 2030. Naopak to vypadá spíše tak, že uhlí v energetice Německa zůstane i po roce 2038.

Faktor energetické bezpečnosti

Významným faktorem, který změnil pohled na uhlí v energetice, je geopolitická situace. Vojenský konflikt Íránu a USA především v oblasti Hormuzského průlivu způsobil prudký růstu cen zemního plynu a vyvolal obavy o bezpečnost dodávek zkapalněného zemního plynu LNG do Evropy. Pro energetiku to znamená zásadní problém, protože právě plyn měl být hlavní náhradou za uhlí v energetice.

Německo dnes dováží přibližně 95 % spotřebovaného plynu, zatímco hnědého uhlí má dostatek z domácích zdrojů. Z pohledu energetické bezpečnosti tak vzniká paradoxní situace: palivo, které má kvůli emisím ustoupit, je současně jedním z nejbezpečnějších domácích zdrojů energie. Německý kancléř Friedrich Merz proto otevřel debatu o tom, zda rychlý odchod od uhlí neohrozí německý průmysl a konkurenceschopnost celé ekonomiky.

Podobná debata se vede i v České republice. Pavel Tykač letos připustil, že původně plánované uzavření elektráren Počerady a Chvaletice skupiny Sev.en nemusí být definitivní. Podle jeho vyjádření rozhodne především další vývoj cen plynu a situace na Blízkém východě. Pokud by ceny plynu zůstaly vysoké nebo by došlo k omezení jeho dostupnosti, pokračování provozu některých uhelných zdrojů by podle něj mohlo opět dávat ekonomický smysl.

Uhlí v energetice už není ztrátové

Ekonomika výroby elektřiny v Evropě je úzce propojena s cenou plynu. Na velkoobchodním trhu totiž cenu elektřiny často určuje právě plynová elektrárna jako poslední potřebný zdroj pokrývající poptávku. Když zdraží plyn, zdražuje také elektřina. Uhelné elektrárny tak prodávají svou výrobu za vyšší cenu, aniž by se jejich vlastní náklady zvýšily stejným tempem.

Právě tento mechanismus se projevil po vypuknutí krize kolem Íránu. Představitelé energetických společností zprvu opatrně a později otevřeně začali připouštět „návrat uhlí do hry“. Souběžně totiž došlo ke zdražení elektřiny, růstu cen plynu a poklesu cen emisních povolenek, což výrazně zlepšilo ekonomiku části uhelných zdrojů a uhlí v energetice znovu dává smysl. Skupina Sev.en proto připustila možnost prodloužení výroby v Počeradech a Chvaleticích i po původně plánovaném termínu ukončení provozu.

Analýza ČEPS ukázala, že z pohledu bezpečnosti dodávek není potřeba zachovat všechny uhelné zdroje skupiny Sev.en. Současně však doporučila ponechat v provozu dva ze čtyř bloků Elektrárny Chvaletice, které mají význam pro stabilitu elektrizační soustavy. Debata o konci uhlí v energetice se tak netýká pouze emisí a návratnosti, ale také schopnosti soustavy zajistit dostatek stabilního výkonu v obdobích, kdy výroba z OZE nestačí.

Nejde však o dlouhodobý návrat k předtransformačnímu modelu energetiky. Spíše o připomínku, že ekonomická životaschopnost jednotlivých zdrojů se může velmi rychle měnit v závislosti na geopolitické situaci a cenách energií.

Německo a Česko nelze oddělit

Diskuse o uhlí v energetice není pouze národní záležitostí. České i německé elektrárny jsou součástí jedné propojené evropské energetické soustavy. Elektřina proudí přes hranice podle aktuálních cen a dostupnosti výroby. Německá rozhodnutí proto mají přímý dopad na Českou republiku a naopak. Pokud Německo odstaví velké objemy stabilních zdrojů bez adekvátní náhrady, promítne se to do cen elektřiny v celé střední Evropě.

Ještě významnější je vzájemná ekonomická provázanost obou zemí. Německo je největším obchodním partnerem České republiky a český průmysl je součástí německých výrobních řetězců. Chemický průmysl, automobilový sektor, hutnictví nebo strojírenství potřebují dostupnou a stabilní elektřinu. Německé průmyslové svazy proto stále častěji upozorňují, že rychlý odchod od uhlí bez dostatečné náhrady může ohrozit investice a konkurenceschopnost evropského průmyslu. Připomeňme, že Německo se již vzdalo svých jaderných elektráren…

Jsou termíny konce uhlí realistické?

V Německu zůstává v platnosti zákon o konci uhlí v energetice nejpozději v roce 2038. Nicméně realizace regionálního cíle už do roku 2030 je stále nejistější kvůli zpoždění výstavby plynových elektráren a rostoucím požadavkům na zajištění stability sítě.

V České republice je situace podobná. Cíl ukončit využívání uhlí v energetice kolem roku 2033 zůstává politicky deklarován, ale další vývoj bude záviset na výstavbě nových plynových zdrojů, rozvoji jaderné energetiky, dostupnosti akumulace a také na cenách emisních povolenek a plynu. Současná geopolitická situace ukazuje, že jakýkoliv pevně stanovený termín může narazit na realitu energetické bezpečnosti.

Uhlí tak pravděpodobně nečeká renesance. Globální geopolitická situace ale ukazuje, že jeho odchod nebude dán pouze kalendářem. O tom, kdy skutečně skončí, rozhodne zejména schopnost evropské energetiky nahradit stabilní výkon uhelných elektráren dostupnými, bezpečnými a ekonomicky udržitelnými alternativami.

Autor: Redakce