Výroba vodíku v roce 2030?

Vodík je vnímán jako klíčový prvek budoucí dekarbonizované energetiky a průmyslu. Evropská unie i Česká republika proto přijaly ambiciózní plány, kde výroba vodíku hraje zásadní úlohu. Evropská strategie počítá do roku 2030 s výrobou 10 milionů tun obnovitelného vodíku a stejným množstvím dovozu.

To vyžaduje masivní investice do elektrolyzérů (cca 80 GW kapacity) a doprovodné infrastruktury. Realita však ukazuje, že výroba vodíku za těmito záměry zaostává, neboť cesta k vodíkové ekonomice je plná překážek, které zpomalují či dokonce zastavují řadu projektů.

Výroba vodíku je neúnosně nákladná

Výroba vodíku elektrolýzou vody za použití obnovitelné energie se prakticky nevyplatí. Cena zeleného vodíku získaného s využitím elektřiny z obnovitelných zdrojů v Evropě je dvoj až trojnásobná v porovnáním s cenou šedého vodíku, který vzniká z fosilních paliv (zejména zemního plynu). Zatímco kilogram šedého vodíku stojí kolem 1,5–2,5 EUR, cena zeleného vodíku se pohybuje mezi 3–6 EUR za kilogram, a to i přes klesající ceny „obnovitelné elektřiny“ a zlepšující se efektivitu elektrolyzérů.

Cenový rozdíl je pro průmyslové odběratele zásadní a s uzavíráním dlouhodobých kontraktů na odběr zeleného vodíku logicky váhají. Slabá poptávka zákonitě brzdí apetit investorů vkládat finance do nových výrobních kapacit bez jistoty návratnosti. Kruh se uzavírá a výroba vodíku jako podnikatelský záměr moc neláká.

Odrazuje i její technologická náročnost a potřeba velkého množství obnovitelné elektřiny. V řadě zemí, včetně Česka, je dostupnost obnovitelných zdrojů značně omezená, což opět brzdí rozvoj nových projektů. Limitujícím faktorem je i nedostatek vzácných kovů jako platina, iridium nebo nikl nezbytných pro výrobu elektrolyzérů a palivových článků.

Chybí potřebná infrastruktura

Výroba vodíku je málo atraktivní i kvůli pomalému rozvoji navazujících oborů. Fungující trh s vodíkem potřebuje rozsáhlou síť vodíkovodů, skladovacích kapacit a plnicích stanic. V současnosti však tyto prvky chybí nejen v České republice, ale i v řadě evropských zemí. Výstavba nových potrubí, terminálů a zásobníků je časově i finančně náročná a často naráží na byrokratické překážky a zdlouhavé povolovací procesy.

Evropská komise sice podporuje vznik tzv. projektů společného zájmu, které mají urychlit výstavbu klíčové infrastruktury, v praxi však dochází ke zpožděním a řada projektů existuje stále pouze na papíře. Bez robustní infrastruktury je obtížné zajistit efektivní propojení výroby s centry poptávky a umožnit dovoz levného vodíku ze zahraničí. Samotná výroba vodíku je totiž sice nejvýznamnější, ale pořád jen jednou částí složitého procesu transformace energetiky.

Regulatorní a legislativní nejistota

Evropská výroba vodíku se potýká se složitým právním prostředím. Legislativa v oblasti vodíku je velmi přísná, což komplikuje plánování a realizaci nových projektů. Nejednoznačné jsou podmínky pro získání dotací, certifikaci zeleného vodíku nebo uzavírání dlouhodobých smluv s odběrateli.

Například v Německu vedla váhavost politiků a zpožděná implementace evropských směrnic k tomu, že řada žadatelů vrátila již získané dotace, zastavila plánované investice a výroba vodíku je přestala zajímat. Podobné problémy se objevují i v dalších zemích, kde chybí jasná pravidla pro vznik tzv. vodíkových údolí – regionů, kde je propojena výroba, distribuce i spotřeba vodíku.

V posledních měsících došlo k rušení nebo odkladu několika velkých vodíkových projektů v Evropě i ve světě. Důvodem je kombinace slabé poptávky, vysokých nákladů, infrastrukturních zpoždění a nejistoty ohledně budoucího vývoje trhu. Exxon Mobil v USA zastavil jeden z největších projektů na výrobu modrého vodíku kvůli nedostatku odběratelů, v EU byla stažena téměř polovina projektů z druhé vodíkové aukce a několik firem včetně Repsol, E.ON či Duslo zrušilo své investice do elektrolyzérů.

Česká republika: Strategie a realita

Aktualizovaná Vodíková strategie ČR (2024) stanovuje tři etapy rozvoje: do roku 2030 vznik vodíkových údolí a instalace elektrolyzérů s výkonem 400 MW, do roku 2045 napojení na evropskou síť vodíkovodů a po roce 2045 pokles ceny vodíku na cca 2 EUR/kg. První komerční projekt na výrobu zeleného vodíku byl spuštěn v Napajedlech v říjnu 2023, další jsou ve fázi přípravy. Jejich realizace však závisí na dostupnosti obnovitelných zdrojů a ochotě průmyslu uzavírat dlouhodobé kontrakty.

Podpora státu je zatím zaměřena zejména na dotace pro elektrolyzéry, prioritně v regionech postižených útlumem těžby uhlí (Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj). Přesto zůstává hlavní překážkou ekonomická nevýhodnost zeleného vodíku, chybějící infrastruktura a mizivá poptávka.